Otázka cti (a rodu)

Jsem genderově stereotypní.  Když někdo nazve "proces manipulace" to, že matka obléká svojí dceru do dívčích šatů, měl by si hned dát pár facek.

Slovo gender ani nemá v češtině vhodný ekvivalent, zběžně přeloženo jako rod (tak, jak ho známe z češtiny: mužský, ženský, střední).

Lidé, skupiny a organizace usilující o genderovou rovnocennost (každodenní chleba severských zemí nebo třeba Nizozemí) říkají, že nejsme to pohlaví, ten rod, kterým jsme se narodili, ale že každý má mít čas a prostor na to, zvolit si, sám se rozhodnout, co je, čím je a koho chce a bude milovat. Muž či žena, heterosexuál, homosexuál, transsexuál, pedofil... 

Společnost by neměla lpět na zavedených předsudcích a rozdělení práce (tzn. mateřská dovolená pro otce, ženské pisoáry, pohádky o heterosexuálních párech) a měla by každého bez předsudků přijmout takového, jakým se cítí být. A nemanipulovat s dětmi dle zavedených předsudků, ale nechat je být takovými, jakými chtějí být. V praxi tedy rodiče dítě neoslovují ženským nebo mužským, ale středním rodem. "To, pojď sem." Oblečení, barvy, hračky, vše si vybírá úplně "samo". 

Velice se ale podivuji úloze feministek v tomto "pokroku". Nejagresivněji v těchto skupinách lidí jednají feministické skupiny (např. FEMINA), přitom feministky vždy bojovaly za práva žen, obzvláště těch těhotných nebo s malým dítětem. Teď hlasájí, že je protigenderové, nespravedlivé, nepřijatelné aby jen ony měly tyto výsady. Zbavují se výhod, které v běhu času získaly s velmi velkými obětmi aby nediskriminovaly muže.

Mluvčí FEMINY oficiálně prohlásila: "Ženy už se muži staly, teď pomůžeme mužům stát se ženami."

Pojďme se trochu podívat do historie, za co všechno musely ženy bojovat, za co nejedna sufražetka položila i život, přinejmenším jistě ale čest, majetek, rodinu...

Sufražetky, první bojovnice za politická práva žen. V dnešní době samozřejmost? V Evropě ano. V roce 1886 to byl pořádný skandál. 1500 žen předložilo britskému parlamentu petici s požadavkem pro plné hlasovací právo pro ženy. Samozřejmě byly ignorovány. Aktivistky si alespoň založily Národní spolek pro hlasovací právo (National Society for Women´s Suffrage) a jejich pojmenování vzniklo v roce 1905, kdy jedny britské noviny slovo suffragette použili jako hanlivé označení anglických a amerických žen bojujících za svá práva. Konaly pochody, pouliční demonstrace, hladovky, psaly petice, zapalovaly poštovní schránky, rozbíjely okna ve státních budovách...

První země, ve které mohly ženy volit ( i když nemohly být voleny, haha) byl Nový Zéland již roku 1893. Roku 1902 Austrálie.

V Evropě si první šly volit Finky (1906), do r. 1918 další země spolu s Velkou Británií (zprvu mohly volit jen ženy nad 30 let, hranice na 21let se posunula r. 1928), ve Švýcarsku ale až 1971.

V některých arabských státech ale ženy stále volit nesmí (Saudská Arábie).

Vážnost ženě byla prokazována jen toliko, nakolik byl vážený její muž. Většinu času to měla být lehce ovladatelná loutka, vždy veselá, o děti pečující a vždy ke svému muži vřelá a poslušná. Mnoho se změnilo, dnes si každá může zvolit, koho si vezme, jestli se chce rozvést, atp...

A jak to bylo u nás? 

České ženy oficiálně deklarovaly požadavek na stejná politická práva a stejný přístup ke vzdělání na 1. sjezdu českoslovanských žen v květnu 1897. Svých cílů chtěli dosáhnout přes nově vytvořený Ústřední spolek českých žen, který mj. podporoval časopis Ženský svět, který redigovala Teréza Nováková.

Volebními právy to začínalo. Dostalo se jim rovnocennosti (i když ve mzdách zas tolik ne), ale teď je špatně, že mají tradičně ženskou úlohu a to, že jsou zvýhodňovány je znevýhodňuje, protože to posiluje genderové stereotypy.

Já nechci, aby mé děti vyrůstaly ve společnosti, kde nikdo nebude vědět, čím vlastně je, a bude to měnit.  Nechci, abych byla osočována z genderových stereotypů tím, že budou nosit růžové nebo modré oblečení, že si budou hrát s panenkami a autíčky, tím, že je budu oslovovat v mužském nebo ženském rodě.

Nepřeháním, z veřejných prostor EU musí mizet genderově stereotypní upozornění (např. panenka místo panáka na semaforu, u přebalovacích pultů obrázek muže s miminkem místo matky s miminkem, označení na toaletách pro muže, ženy, transsexuály,....)

Je přirozené poslání žen tvořit budoucí generace a vychovávat je. Muži je mají chránit a pečovat o ně. 

Necítím se ohrožena muži, když mi galantně přidrží dveře. Jsem genderově stereotypní.

V tomto případě ale genderový stereotyp chrání přirozené a základní lidské a morální hodnoty.